Re: Zhodnocení ročníku 2009
Odeslal: 11 Srp 2009, 10:57
Vrátil bych se - s dovolením – k hodnocení ročníku.
Připojil bych se k chvále ostatních, nenašel jsem žádný zásadní problém. Nebyla zlomena žádná kost, ani píka (kromě jedné Koh-i-noorky, která prý ale již byla nalomená), ba dokonce ani krev jsem neviděl, takže snad jsme kolegům Lancošům dokázali, že i kovové hroty umíme požívat rozumně. Tím by snad mohla být zaručena další spolupráce, což je fajn, protože postavit se proti té rozevláté pestrobarevné bandě bylo opravdovým potěšením. Už jsme dostali nabídku na společný podzimní kemp, kde bychom si mohli pořádně zacvičit jak spolu, tak proti sobě.
Dál se budu záměrně věnovat hlavně kritice, která doposud zazněla.
Natočení čtverce – diagonální osa bitvy byla daná použitím děl. Pokud si vezmete, jak je plac velký, není možné střílet na takovou vzdálenost proti sobě. Takhle švábské kanony střílely „do tábora“ a naše ke kuchyni, tedy mimo živou masu. Navíc souhlasím s názorem, že to byl problém primárně těch nízko a blízko sedících, ze svahu přece museli být vidět pěkně třeba právě Švábové, všechny obchvaty, Švejcaři proti měšťanům a tak. Při nácviku jsem občas do svahu zašel a přišlo mi to přijatelné. U cesty jsem ale nezůstával, to je pravda. Všimnu,l jsme si jedné věci – když stavíme čtverec, já se postavím před Ramona a ukážu směr, kam se má čtverec vyrovnat. Možná je to podvědomá reakce, aby rotmajstři viděli, nebo to bylo dané svahem, ale ten směr prakticky nikdy nebyl respektován, vždycky jste se natočili trochu víc vlevo (tedy o nějakých 20stupnů od naznačeného směru). To asi trochu přispívalo k tomu přílišnému natočení zády k divákům. Nestalo by se to, kdybychom měli za každé strany feld-weibla, který by to hlídal, ale neměli jsme. Alespoň se ukázalo, jak jsou důležití.
Drobná špička nakonec – kdybychom se natočili rovnoběžně s cestou, diváci by viděli pořád ty samé maníky, jak se čelně srazí a stěžovali by si zase, jen na něco jiného. Pokud se chcete zavděčit davu, je třeba jít na stadión (pro celkový pohled) se dvěma velkoplošnými obrazovkami (pro detail).
Nácvik byl dlouhý, projevila se nám tam prodleva se ztracenými klíči od zvuku. Zefektivnění nácviku by mohlo pomoct vytvoření onoho širšího realizačního týmu, který navrhuje Šimon.
Porty – bylo to poprvé, co jsem takovou věc používal, tak se omlouvám za zmiňované kiksy. Zejména ten mikrofon, který jsem měl v bitvě, byl hodně citlivý a bral dost zvuků, které jsem nevydával já. Za druhé, musel jsem ho mít zapnutý pořád, což vedlo k tomu, že když jsem potřeboval něco říct, co nesouviselo se scénářem, zakrýval jsem ho rukou, ale moc to nepomáhalo. Tak jsem se snažil to různě zamaskovat, jako že to do děje patří – nezapomeňte na ten obchvat!, ale výsledek mohl být všelijaký.
Průstřely – ano, to si budeme muset nacvičit lépe. Ví někdo, jak?
Diváci - možná se mi to zdálo, ale přišlo mně, že je tam nějak málo lidí. Nebo alespoň, že ti co tam byli, se o tábor jako takový moc nezajímali. Když nám renegáti ukradli vlajku, bylo z toho hned několik vcelku hezkých scén v lese, ale hráli jsme zase jen pro sebe. Diváci si hrát nechtěli. A to jsme se s únosci dohodli na změně osy útoku, abychom je hnali do tábora, ale moc velký efekt to nemělo. Ani když jsme dělali rojnici a hledali vypadlý tesák, pokoušel jsem se zaangažovat nějaké procházející děcko s maminkou, ale marně. Asi na ně bylo moc horko.
Pravotočivci – prý nám tak říkají Lancoši, protože se s píkou točíme vpravo, zatímco oni vlevo, což považují za jedině správný historický způsob. Já to ověřím, co píše pan Wallhausen, ale zatím jenom upozorňuji, že důvodem, proč my se točíme vpravo, nejsou poboční zbraně, ale fakt, že vpravo (tedy za píkou), se otočíme v pozici „píku k noze“, zatímco oni ji musejí vždycky zvednout, jinak by museli couvat. Náš způsob je tedy rychlejší. Na druhou stranu, pokud sklápíme píku vzad v pozici „píku zvednout“, tak se točíme vlevo, že.
Kulíšek – dobře ti tak, měl jsi zůstat vlajkonošem. Ale vážně - tohle jsou právě ty scénky, které dělají z akce zajímavou podívanou, divadlo, a ne jen mlácení těch vlevo s těmi vpravo.
Profous – není, protože nejsou lidi. Funkci jsem nabízel už dvakrát, ale oslovení nemají zájem. Budu hledat dál, souhlasím s tím, že bychom ho mít měli.
Kuchyně – kvalita skvělá a množství dostatečné. Ačkoliv Siegfried píše, že nechce děkovat jmenovitě, aby na někoho nezapomněl, tady by se měla udělat výjimka, protože osazenstvo kuchyně si zvláštní poděkování zaslouží. V tom vedru se motat většinu dne u ohně, to byl, výkon. V jiné souvislosti jsem kladl dotaz, kolik porcí naše kuchyně zvládne a bylo mi řečeno, že 120, ale tady se ukázalo, že Dášenka a spol. zvládli i počty podstatně vyšší. Bravo.
Akce „já si zakrojím“ už komentovaná byla, k tomu jsem svůj názor napsal. Když jsme na únorovém kempu měli „peníze“ a já měl hlad v průběhu dne, koupil jsem si od jedné z kuchařek placku. Ale to jde dělat v malém počtu, ne na Zbirohu. Tam jsem si koupil ve stánku štrúdl. To, co jsem zmiňoval, tedy možnost nechat si upéct třeba „kůrku“, jak tomu Švýcaři říkají, není vedeno snahou přidělat kuchařkám ještě více práce, ale zaručit, aby se jim mezi jídly nepletl v kuchyni pod nohy nikdo, kdo tam nemá co dělat.
Účast feldfrauen v bitvě – voda přišla zatraceně vhod, díky.
Signalizace – chtělo by to dostatečně velký zvon, který by jasně odtloukl nejenom hodinky (pak by je Maršálek nemusel nosit), ale třeba svolával na akce podle programu (střídání stráží, oběd …).
Připojil bych se k chvále ostatních, nenašel jsem žádný zásadní problém. Nebyla zlomena žádná kost, ani píka (kromě jedné Koh-i-noorky, která prý ale již byla nalomená), ba dokonce ani krev jsem neviděl, takže snad jsme kolegům Lancošům dokázali, že i kovové hroty umíme požívat rozumně. Tím by snad mohla být zaručena další spolupráce, což je fajn, protože postavit se proti té rozevláté pestrobarevné bandě bylo opravdovým potěšením. Už jsme dostali nabídku na společný podzimní kemp, kde bychom si mohli pořádně zacvičit jak spolu, tak proti sobě.
Dál se budu záměrně věnovat hlavně kritice, která doposud zazněla.
Natočení čtverce – diagonální osa bitvy byla daná použitím děl. Pokud si vezmete, jak je plac velký, není možné střílet na takovou vzdálenost proti sobě. Takhle švábské kanony střílely „do tábora“ a naše ke kuchyni, tedy mimo živou masu. Navíc souhlasím s názorem, že to byl problém primárně těch nízko a blízko sedících, ze svahu přece museli být vidět pěkně třeba právě Švábové, všechny obchvaty, Švejcaři proti měšťanům a tak. Při nácviku jsem občas do svahu zašel a přišlo mi to přijatelné. U cesty jsem ale nezůstával, to je pravda. Všimnu,l jsme si jedné věci – když stavíme čtverec, já se postavím před Ramona a ukážu směr, kam se má čtverec vyrovnat. Možná je to podvědomá reakce, aby rotmajstři viděli, nebo to bylo dané svahem, ale ten směr prakticky nikdy nebyl respektován, vždycky jste se natočili trochu víc vlevo (tedy o nějakých 20stupnů od naznačeného směru). To asi trochu přispívalo k tomu přílišnému natočení zády k divákům. Nestalo by se to, kdybychom měli za každé strany feld-weibla, který by to hlídal, ale neměli jsme. Alespoň se ukázalo, jak jsou důležití.
Drobná špička nakonec – kdybychom se natočili rovnoběžně s cestou, diváci by viděli pořád ty samé maníky, jak se čelně srazí a stěžovali by si zase, jen na něco jiného. Pokud se chcete zavděčit davu, je třeba jít na stadión (pro celkový pohled) se dvěma velkoplošnými obrazovkami (pro detail).
Nácvik byl dlouhý, projevila se nám tam prodleva se ztracenými klíči od zvuku. Zefektivnění nácviku by mohlo pomoct vytvoření onoho širšího realizačního týmu, který navrhuje Šimon.
Porty – bylo to poprvé, co jsem takovou věc používal, tak se omlouvám za zmiňované kiksy. Zejména ten mikrofon, který jsem měl v bitvě, byl hodně citlivý a bral dost zvuků, které jsem nevydával já. Za druhé, musel jsem ho mít zapnutý pořád, což vedlo k tomu, že když jsem potřeboval něco říct, co nesouviselo se scénářem, zakrýval jsem ho rukou, ale moc to nepomáhalo. Tak jsem se snažil to různě zamaskovat, jako že to do děje patří – nezapomeňte na ten obchvat!, ale výsledek mohl být všelijaký.
Průstřely – ano, to si budeme muset nacvičit lépe. Ví někdo, jak?
Diváci - možná se mi to zdálo, ale přišlo mně, že je tam nějak málo lidí. Nebo alespoň, že ti co tam byli, se o tábor jako takový moc nezajímali. Když nám renegáti ukradli vlajku, bylo z toho hned několik vcelku hezkých scén v lese, ale hráli jsme zase jen pro sebe. Diváci si hrát nechtěli. A to jsme se s únosci dohodli na změně osy útoku, abychom je hnali do tábora, ale moc velký efekt to nemělo. Ani když jsme dělali rojnici a hledali vypadlý tesák, pokoušel jsem se zaangažovat nějaké procházející děcko s maminkou, ale marně. Asi na ně bylo moc horko.
Pravotočivci – prý nám tak říkají Lancoši, protože se s píkou točíme vpravo, zatímco oni vlevo, což považují za jedině správný historický způsob. Já to ověřím, co píše pan Wallhausen, ale zatím jenom upozorňuji, že důvodem, proč my se točíme vpravo, nejsou poboční zbraně, ale fakt, že vpravo (tedy za píkou), se otočíme v pozici „píku k noze“, zatímco oni ji musejí vždycky zvednout, jinak by museli couvat. Náš způsob je tedy rychlejší. Na druhou stranu, pokud sklápíme píku vzad v pozici „píku zvednout“, tak se točíme vlevo, že.
Kulíšek – dobře ti tak, měl jsi zůstat vlajkonošem. Ale vážně - tohle jsou právě ty scénky, které dělají z akce zajímavou podívanou, divadlo, a ne jen mlácení těch vlevo s těmi vpravo.
Profous – není, protože nejsou lidi. Funkci jsem nabízel už dvakrát, ale oslovení nemají zájem. Budu hledat dál, souhlasím s tím, že bychom ho mít měli.
Kuchyně – kvalita skvělá a množství dostatečné. Ačkoliv Siegfried píše, že nechce děkovat jmenovitě, aby na někoho nezapomněl, tady by se měla udělat výjimka, protože osazenstvo kuchyně si zvláštní poděkování zaslouží. V tom vedru se motat většinu dne u ohně, to byl, výkon. V jiné souvislosti jsem kladl dotaz, kolik porcí naše kuchyně zvládne a bylo mi řečeno, že 120, ale tady se ukázalo, že Dášenka a spol. zvládli i počty podstatně vyšší. Bravo.
Akce „já si zakrojím“ už komentovaná byla, k tomu jsem svůj názor napsal. Když jsme na únorovém kempu měli „peníze“ a já měl hlad v průběhu dne, koupil jsem si od jedné z kuchařek placku. Ale to jde dělat v malém počtu, ne na Zbirohu. Tam jsem si koupil ve stánku štrúdl. To, co jsem zmiňoval, tedy možnost nechat si upéct třeba „kůrku“, jak tomu Švýcaři říkají, není vedeno snahou přidělat kuchařkám ještě více práce, ale zaručit, aby se jim mezi jídly nepletl v kuchyni pod nohy nikdo, kdo tam nemá co dělat.
Účast feldfrauen v bitvě – voda přišla zatraceně vhod, díky.
Signalizace – chtělo by to dostatečně velký zvon, který by jasně odtloukl nejenom hodinky (pak by je Maršálek nemusel nosit), ale třeba svolával na akce podle programu (střídání stráží, oběd …).